Proč se jí svatomartinská husa? Proč jezdí Martin na bílém koni? Za co vděčí svému jménu? Byl exorcistou a může za vypálení Lidic?
Svatý Martin byl jedním z prvních nemučedníků (mučedník = křesťan, který položil život za svou víru), které církev uznala za svaté. 11. listopad byl jako svátek tohoto světce vyhlášen už v 7. století našeho letopočtu. Přes čtrnáct set let se tedy konají některé ze zvyků a oslav.
Z vojáka důstojníkem, z důstojníka biskupem
Někoho možná překvapí, že byl Martin původem pravděpodobně kelt. Narodil se kolem let 316 – 317 našeho letopočtu v Panonii, čili na území dnešního Maďarska, kde v té době žili především Keltové. Otec byl vysoce postavený římský voják, uvádí se, že byl snad i tribunem. Tatínek armádu miloval natolik, že svého syna pojmenoval po bohu války Martovi (Mars). Zřejmě to však nestačilo, proto patnáctiletého Martina ještě dotlačil do armády. To bylo poté, co se celá rodina přestěhovala na sever Itálie. Říká se, že ho mezi vojáky museli odvést v řetězech, jak moc se mu nechtělo. Přestože se ze začátku vzpouzel, dotáhl to nakonec až na důstojníka
Známá legenda vypráví o večeru v Amiensu. Roku 335 se u jedné z městských bran ochomýtal žebrák. Zastavil Martina, který zrovna projížděl kolem do tábora, a poprosil o pár drobných nebo kus žvance. Martin však neměl nic z toho, proto si sundal plášť, který rozřízl vedví. Půlku si ponechal, druhou podal žebrákovi, aby se alespoň zahřál, když už se nenasytí. Následující noc se Martinovi zjevil Ježíš a sdělil mu, že on je tím žebrákem. Překvapuje mě, že jsem se s tímto příběhem setkala už u svatého Valentýna.
Událost zahýbala s Martinem natolik, že se nechal pokřtít a odešel z armády. V Poitiers byl ustanoven exorcistou. Vrátil se do rodné Panonie, kde bojoval proti pohanům a snažil se je obracet na křesťanství. Na křesťanskou víru přivedl dokonce i svou matku. Pohanství mu vadilo tak moc, že v Bretani nechal vykácet několik kilometrů megalitických řad, jež byly pro pohany posvátné. Dodnes tam tedy nějaké ty kameny zbyly, mohlo jich však být více.
Později se stal knězem. Založil dokonce první francouzský klášter. Od dob jeho kněžského života se mu připisují zázraky v podobě uzdravení malomocných, vyhánění zlých duchů, či vzkříšení dvou mrtvých. Kromě těchto činů byl oblíben především proto, že se zastával nespravedlivě odsouzených vězňů, vyzdvihoval lidskost a křesťanskou spravedlnost.
Po smrti biskupa si lid přál, aby převzal jeho funkci. Pod záminkou, zda by neuzdravil nemocného, ho vylákali do města, kde ho později přesvědčili. Čtvrtého července 370 se tedy stal biskupem.
Ukejhané husy
K těmto událostem se právě váže povídačka o husách, jež vysvětluje, proč se v těchto dnech konzumuje právě tento opeřenec: Tak, jako se Martin nechtěl stát vojákem, neměl v plánu přijmout ani místo biskupa. Ukryl se tedy mezi drůbež, v domnění, že tam ho hledat nebudou. Husy však jeho úkryt vykejhaly. Ačkoliv se to z jedné stránky může zdát jako dobrý úmysl, husy za své jednání skončily na pekáči. Jiná pověst praví, že mu husy svým kejháním neustále přerušovaly kázání, což bylo jistě nepříjemné. Proto se lidé rozhodli spojit příjemné s užitečným a husy za své činy na svatého Martina pykají dodnes.
Martin zemřel 8.listopadu 397 v Galii (dnešní Francie) . Bylo mu osmdesát let. 11. listopadu se konal pohřeb v Tours, a proto se právě v tento den uctívá jeho památka. V Chrámu svatého Víta máme uloženo Martinovo rameno a zub. Zbytek je, jak už to u světců bývá, roztroušen po světě.
Známá legenda vypráví o večeru v Amiensu. Roku 335 se u jedné z městských bran ochomýtal žebrák. Zastavil Martina, který zrovna projížděl kolem do tábora, a poprosil o pár drobných nebo kus žvance. Martin však neměl nic z toho, proto si sundal plášť, který rozřízl vedví. Půlku si ponechal, druhou podal žebrákovi, aby se alespoň zahřál, když už se nenasytí. Následující noc se Martinovi zjevil Ježíš a sdělil mu, že on je tím žebrákem. Překvapuje mě, že jsem se s tímto příběhem setkala už u svatého Valentýna.
Událost zahýbala s Martinem natolik, že se nechal pokřtít a odešel z armády. V Poitiers byl ustanoven exorcistou. Vrátil se do rodné Panonie, kde bojoval proti pohanům a snažil se je obracet na křesťanství. Na křesťanskou víru přivedl dokonce i svou matku. Pohanství mu vadilo tak moc, že v Bretani nechal vykácet několik kilometrů megalitických řad, jež byly pro pohany posvátné. Dodnes tam tedy nějaké ty kameny zbyly, mohlo jich však být více.
Později se stal knězem. Založil dokonce první francouzský klášter. Od dob jeho kněžského života se mu připisují zázraky v podobě uzdravení malomocných, vyhánění zlých duchů, či vzkříšení dvou mrtvých. Kromě těchto činů byl oblíben především proto, že se zastával nespravedlivě odsouzených vězňů, vyzdvihoval lidskost a křesťanskou spravedlnost.
Po smrti biskupa si lid přál, aby převzal jeho funkci. Pod záminkou, zda by neuzdravil nemocného, ho vylákali do města, kde ho později přesvědčili. Čtvrtého července 370 se tedy stal biskupem.
Ukejhané husy
K těmto událostem se právě váže povídačka o husách, jež vysvětluje, proč se v těchto dnech konzumuje právě tento opeřenec: Tak, jako se Martin nechtěl stát vojákem, neměl v plánu přijmout ani místo biskupa. Ukryl se tedy mezi drůbež, v domnění, že tam ho hledat nebudou. Husy však jeho úkryt vykejhaly. Ačkoliv se to z jedné stránky může zdát jako dobrý úmysl, husy za své jednání skončily na pekáči. Jiná pověst praví, že mu husy svým kejháním neustále přerušovaly kázání, což bylo jistě nepříjemné. Proto se lidé rozhodli spojit příjemné s užitečným a husy za své činy na svatého Martina pykají dodnes.
Martin zemřel 8.listopadu 397 v Galii (dnešní Francie) . Bylo mu osmdesát let. 11. listopadu se konal pohřeb v Tours, a proto se právě v tento den uctívá jeho památka. V Chrámu svatého Víta máme uloženo Martinovo rameno a zub. Zbytek je, jak už to u světců bývá, roztroušen po světě.
Konec služby, začátek výtržnictví
Už děti vědí, že Martin jezdí na bílém koni. Pořekadlo má symbolizovat, že v tento den začíná padat sníh, a pokud na svatého Martina sněží, bude bílo i na Štědrý den. Tvrzení má hluboké kořeny ve zmíněné legendě o žebrákovi. Druhý den se totiž na celý kraj začal snášet sníh.
Na svatého Martina také končily hony a čeledínům a děvečkám služba. Říkalo se jim “martínkové”. Dostaly svou výplatu a šli si hledat jinou práci. V případě spokojenosti zůstali na místě a prodloužili tak službu. Každému tedy bude jasné, že někteří zamířili rovnou do hospody, kde mnohdy propili všechny peníze, co dostali, aniž by už měli zařízenou službu novou. Noci a dny se tedy neobešly bez menších výtržností či zpěvu.
Z roku 1590 pochází i aféra, která se dochovala v písemné formě: Martínkové společně s jinými chasníky popíjeli v hospodě. Pak se vydali k tvrzi pana Davida Boryně. Vloupali se dovnitř, pozavírali čeleď a nakonec došli až do místnosti, kde se nacházel starý pán. Ten jim nacpal peníze, hlavně, aby už šli pryč. Lupičům to však bylo málo a s pomocí klády, kterou někde sebrali, by ho málem zabili, Naštěstí se za něho nepostavil jeden z bandy. Pak jim pan Boryně, ač nerad, dal klíče, oni sebrali zlato, šperky, zkrátka vše, co bylo drahé, a odtáhli dál.
O této doby se “Martínek” dostal do podvědomí jako hanlivý výraz pro ty, jež tůze popíjejí a pak dělají nepořádek. Na základě těchto událostí se ještě dnes, například v Německu, zakuklí mládež a vydává se tropit menší žertíky.
Martinova sýpka, bejkova pec
Kromě smlouvy mezi hospodářem a čeládkou, uzavírala smlouvu i obec s obecním sluhou (pastýřem, ponocným, učitelem a dalšími lidmi). Také jim vyplácela peníze. Mnohdy v naturáliích, jako bylo obilí, brambory...
Pak se konaly, někde se ještě konají, takzvané “Bejkovy pece,” na Moravě “Martinovy sýpky.”
Obecní sluha, který přijal službu, musel za smlouvu platit hostinu pro hospodáře z obce. Všichni, kdo tedy nastupovali do nové práce, se společně složili, každý přinesl něco, až z toho byla velká žranice. Účastnit se mohli pouze ti, co něco “sypaly”. A další podmínka účasti byla donáška vlastního příboru.
Už děti vědí, že Martin jezdí na bílém koni. Pořekadlo má symbolizovat, že v tento den začíná padat sníh, a pokud na svatého Martina sněží, bude bílo i na Štědrý den. Tvrzení má hluboké kořeny ve zmíněné legendě o žebrákovi. Druhý den se totiž na celý kraj začal snášet sníh.
Na svatého Martina také končily hony a čeledínům a děvečkám služba. Říkalo se jim “martínkové”. Dostaly svou výplatu a šli si hledat jinou práci. V případě spokojenosti zůstali na místě a prodloužili tak službu. Každému tedy bude jasné, že někteří zamířili rovnou do hospody, kde mnohdy propili všechny peníze, co dostali, aniž by už měli zařízenou službu novou. Noci a dny se tedy neobešly bez menších výtržností či zpěvu.
Z roku 1590 pochází i aféra, která se dochovala v písemné formě: Martínkové společně s jinými chasníky popíjeli v hospodě. Pak se vydali k tvrzi pana Davida Boryně. Vloupali se dovnitř, pozavírali čeleď a nakonec došli až do místnosti, kde se nacházel starý pán. Ten jim nacpal peníze, hlavně, aby už šli pryč. Lupičům to však bylo málo a s pomocí klády, kterou někde sebrali, by ho málem zabili, Naštěstí se za něho nepostavil jeden z bandy. Pak jim pan Boryně, ač nerad, dal klíče, oni sebrali zlato, šperky, zkrátka vše, co bylo drahé, a odtáhli dál.
O této doby se “Martínek” dostal do podvědomí jako hanlivý výraz pro ty, jež tůze popíjejí a pak dělají nepořádek. Na základě těchto událostí se ještě dnes, například v Německu, zakuklí mládež a vydává se tropit menší žertíky.
Martinova sýpka, bejkova pec
Kromě smlouvy mezi hospodářem a čeládkou, uzavírala smlouvu i obec s obecním sluhou (pastýřem, ponocným, učitelem a dalšími lidmi). Také jim vyplácela peníze. Mnohdy v naturáliích, jako bylo obilí, brambory...
Pak se konaly, někde se ještě konají, takzvané “Bejkovy pece,” na Moravě “Martinovy sýpky.”
Obecní sluha, který přijal službu, musel za smlouvu platit hostinu pro hospodáře z obce. Všichni, kdo tedy nastupovali do nové práce, se společně složili, každý přinesl něco, až z toho byla velká žranice. Účastnit se mohli pouze ti, co něco “sypaly”. A další podmínka účasti byla donáška vlastního příboru.
Mladé víno
Tímto dnem také končí zemědělský rok, tedy ustaly i práce na vinicích. Za panování Josefa II., syna Marie Terezie, se na 11. listopad pravidelně ochutnávala vína z nové sklizně. Podle termínu koštování se tato vínečka začala označovat jako svatomartinská. V 11:11 se Svatomartinským vínem přiťukne, a v této chvíli začínají slavnosti a hody. Do tohoto dne se ťukat mladým vínem nesmělo.
Tímto dnem také končí zemědělský rok, tedy ustaly i práce na vinicích. Za panování Josefa II., syna Marie Terezie, se na 11. listopad pravidelně ochutnávala vína z nové sklizně. Podle termínu koštování se tato vínečka začala označovat jako svatomartinská. V 11:11 se Svatomartinským vínem přiťukne, a v této chvíli začínají slavnosti a hody. Do tohoto dne se ťukat mladým vínem nesmělo.
Kdyby husy držely zobák
Říká se, že o svatém Martinu husa zpívá nejpěkněji. A je tomu skutečně tak. Kromě vína je tradičním pokrmem husa. Legendy o kejhajících husách už známe. Přesto je zajímavá jedna věc. V Římě chovali husy jako posvátné ptáky. Roku 387 před naším letopočtem svým kejháním upozornily Římany na blížící se kmeny Galů. Myslím si, že pověsti o husách, které ruší kázání, případně prozrazují skrytého Martina, mají kořeny právě zde. Zvláštní ale je, že tak významný tvor, symbol bojovníků, končí na pekáči, právě v den svatého Martina.
Tento opeřenec byl vlastně poslední pečení před adventním půstem. Při stolování platila pravidla o tom, kdo co sní. Nejnižší sluha dostal vždy křídlo. To proto, aby při práci pořádně lítal. Vyšší sluha měl stehno a zbytek zdlábl hospodář. Kdo si nemohl dovolit husu, konzumoval kachnu nebo slepici. Lidé zužitkovali i kůže z husy, které si dávaly do bot, aby se nepotily nohy, případně aby se zabránilo kuřím okům. Z kostí, co zbyly, se pak věštilo. A co se peří týče – dralo se na peřiny. Nadráno však muselo to však být do svatého Martina. Po něm, se totiž předl len.
Otrávené rohlíky
Peklo se i pečivo. Zahnuté rohlíky zvané martiny, nebo roháče. Děvčata je dávala svým chlapcům, a hospodáři čeledi na cestu ze služby. Mnohdy bylo pečivo plněné povidly nebo ořechy.
A jak tento pokrm vůbec vznikl? Nebyla by to legenda o svatém Martonovi, aby tu opět nevystupoval žebrák. Ten poprosil Martina o rohlík. Martin tedy přikázal svému koni, ať shodí podkovy. Kůň poslechl a najednou ležely všude kolem. Potom se z nich staly rohlíky.
Další verze vypráví o Martinově maceše, která ho chtěla otrávit. Rozhodla se, že jed zapeče do rohlíků. Aby však ten jeden poznala, zahnula mu konce. Když ale vyndala pečivo z pece, zahnuté byly všechny.
Pečivo se také dávalo těm, co chodili po koledě. Ve 14. století to byli především chudí žáci, kněží, ale třeba i kati. Ovšem jim roku 1390 staroměští účast zakázali.
Koledovat chodí v dnešní době například děti v Německu.
Svátek světel
Protože se již brzy stmívá, lidé měli potřebu v temnotě hledat světlo. Pravděpodobně jde o původ germánských zvyků pochodu s loučemi. Naši předci vydlabávaly řepy a dýně (dostaly se do Evropy v 15. století), do kterých vkládaly svíčky. Tyto lucerničky se pak donesly do přírody. Říkalo se, že se s jejich pomocí hledá světlo k Betlému. V dnešní době se spíše lepí lampiony. S těmi se pak vyjde do temných ulic hledat světlo a Martinovo poselství. Trochu to připomíná den sv. Lucie, který se slaví o měsíc později. V mnoha českých městech se tradice lampionových průvodů dodržuje. Součástí průvodu je i svatý Martin.
Říká se, že o svatém Martinu husa zpívá nejpěkněji. A je tomu skutečně tak. Kromě vína je tradičním pokrmem husa. Legendy o kejhajících husách už známe. Přesto je zajímavá jedna věc. V Římě chovali husy jako posvátné ptáky. Roku 387 před naším letopočtem svým kejháním upozornily Římany na blížící se kmeny Galů. Myslím si, že pověsti o husách, které ruší kázání, případně prozrazují skrytého Martina, mají kořeny právě zde. Zvláštní ale je, že tak významný tvor, symbol bojovníků, končí na pekáči, právě v den svatého Martina.
Tento opeřenec byl vlastně poslední pečení před adventním půstem. Při stolování platila pravidla o tom, kdo co sní. Nejnižší sluha dostal vždy křídlo. To proto, aby při práci pořádně lítal. Vyšší sluha měl stehno a zbytek zdlábl hospodář. Kdo si nemohl dovolit husu, konzumoval kachnu nebo slepici. Lidé zužitkovali i kůže z husy, které si dávaly do bot, aby se nepotily nohy, případně aby se zabránilo kuřím okům. Z kostí, co zbyly, se pak věštilo. A co se peří týče – dralo se na peřiny. Nadráno však muselo to však být do svatého Martina. Po něm, se totiž předl len.
Otrávené rohlíky
Peklo se i pečivo. Zahnuté rohlíky zvané martiny, nebo roháče. Děvčata je dávala svým chlapcům, a hospodáři čeledi na cestu ze služby. Mnohdy bylo pečivo plněné povidly nebo ořechy.
A jak tento pokrm vůbec vznikl? Nebyla by to legenda o svatém Martonovi, aby tu opět nevystupoval žebrák. Ten poprosil Martina o rohlík. Martin tedy přikázal svému koni, ať shodí podkovy. Kůň poslechl a najednou ležely všude kolem. Potom se z nich staly rohlíky.
Další verze vypráví o Martinově maceše, která ho chtěla otrávit. Rozhodla se, že jed zapeče do rohlíků. Aby však ten jeden poznala, zahnula mu konce. Když ale vyndala pečivo z pece, zahnuté byly všechny.
Pečivo se také dávalo těm, co chodili po koledě. Ve 14. století to byli především chudí žáci, kněží, ale třeba i kati. Ovšem jim roku 1390 staroměští účast zakázali.
Koledovat chodí v dnešní době například děti v Německu.
Svátek světel
Protože se již brzy stmívá, lidé měli potřebu v temnotě hledat světlo. Pravděpodobně jde o původ germánských zvyků pochodu s loučemi. Naši předci vydlabávaly řepy a dýně (dostaly se do Evropy v 15. století), do kterých vkládaly svíčky. Tyto lucerničky se pak donesly do přírody. Říkalo se, že se s jejich pomocí hledá světlo k Betlému. V dnešní době se spíše lepí lampiony. S těmi se pak vyjde do temných ulic hledat světlo a Martinovo poselství. Trochu to připomíná den sv. Lucie, který se slaví o měsíc později. V mnoha českých městech se tradice lampionových průvodů dodržuje. Součástí průvodu je i svatý Martin.
Bílý kůň
Martin, jakožto důstojník jezdil na koni. Jelikož v tuto dobu začíná sněžit, lidé si spojili představu koně a sněhu. Odtud pochází bílý kůň. V době Martinova svátku se dříve v Římě konaly koňské dostihy. Osobně si ale myslím, že v tom roli hrají i prusí - bílí koně, které na našem, území uctívali Keltové.
Prokleté Lidice
Lidé v okolí Lidic, považovali tuto obec za prokletou. Ještě před tím, než byly za druhé světové války definitivně vypáleny, je drancování v minulosti postihlo již mnohokrát. Kromě toho, že se v okolí našla obětiště, místní přikládali svůj hrozný úděl svatomartinským hodům.
Na místě kostela, shodou okolností zasvěcenému svatému Martinovi, prý kdysi obětovali husu a snědli ji.
A co se týče koně?- Právě bílé koně, na kterém Martin jezdí, byli častou obětí při keltských obřadech. Bílý kůň je vlastně symbol podsvětí.
Ať už nám na těchto souvislostech přijde něco zvláštního, či nikoliv, svatomartinské hodování je hezký zvyk. A kromě celosvětového dodržování zvyků na památku významného světce, nám na tento den připadá ještě jedna významná událost. – Den příměří, neboli Den veteránů.
11. listopadu roku 1918, údajně v 11. hodin a 11 minut, zavládlo na všech frontách příměří a tento den se po celém světě zapsal do dějin jako konec 1. světové války.
Martin, jakožto důstojník jezdil na koni. Jelikož v tuto dobu začíná sněžit, lidé si spojili představu koně a sněhu. Odtud pochází bílý kůň. V době Martinova svátku se dříve v Římě konaly koňské dostihy. Osobně si ale myslím, že v tom roli hrají i prusí - bílí koně, které na našem, území uctívali Keltové.
Prokleté Lidice
Lidé v okolí Lidic, považovali tuto obec za prokletou. Ještě před tím, než byly za druhé světové války definitivně vypáleny, je drancování v minulosti postihlo již mnohokrát. Kromě toho, že se v okolí našla obětiště, místní přikládali svůj hrozný úděl svatomartinským hodům.
Na místě kostela, shodou okolností zasvěcenému svatému Martinovi, prý kdysi obětovali husu a snědli ji.
A co se týče koně?- Právě bílé koně, na kterém Martin jezdí, byli častou obětí při keltských obřadech. Bílý kůň je vlastně symbol podsvětí.
Ať už nám na těchto souvislostech přijde něco zvláštního, či nikoliv, svatomartinské hodování je hezký zvyk. A kromě celosvětového dodržování zvyků na památku významného světce, nám na tento den připadá ještě jedna významná událost. – Den příměří, neboli Den veteránů.
11. listopadu roku 1918, údajně v 11. hodin a 11 minut, zavládlo na všech frontách příměří a tento den se po celém světě zapsal do dějin jako konec 1. světové války.
Zdroje, odkazy:
Mé poznatky
Hans Biedermann - Lexikon symbolů
Dagmar Šottnerová -Lidové tradice
Slavomír Ravik - O světcích a patronech
Adventní kalendář - Vánoce a jejich tradice
České tradice
Česká televize - dokument Naše tradice - úžasný dokument, doporučuji všem!
Mateřská škola Vokovická
Blanenské vítání svatého Martina
Víra.cz
Článek se rovněž vyskytuje na mém blogu idnes.cz
Mé poznatky
Hans Biedermann - Lexikon symbolů
Dagmar Šottnerová -Lidové tradice
Slavomír Ravik - O světcích a patronech
Adventní kalendář - Vánoce a jejich tradice
České tradice
Česká televize - dokument Naše tradice - úžasný dokument, doporučuji všem!
Mateřská škola Vokovická
Blanenské vítání svatého Martina
Víra.cz
Článek se rovněž vyskytuje na mém blogu idnes.cz
0 komentářů:
Okomentovat
Budu moc ráda, pokud se rozhodnete přispět svým názorem.
(Pokud nemáte účet na žádné stránce z nabídky, vyberte "Anonymní", vplňte kolonky a nechte na sebe kontakt.)